Červen 2009

Odznaky koně

8. června 2009 v 20:30 odznaky koně
Lisina - je poměrně široký bílý pruh jdoucí od shora dolů.
Nosní pruh - je úzký proužek bílé barvy jdoucí stejným směrem.
Hvězda - je bílý znak jakéhokoli tvaru na čele.
Šňupka - je bílá skvrna na nose mezi nozdrami.
Lucerna - velmi široká bílá lysina po celé délce koňské hlavy se
nazívá - lucerna .Sahá od očí a kryje nozdry.

Trysk

8. června 2009 v 20:27 chody koně
Trysk (rychlý cval) je nejrychlejší chod, kterým se kůň může pohybovat.
Je to čtyřdobý pohyb, který nepatří do základních chodů koně. Při trysku dopadají nohy na zem v tomto pořadí: levá zadní, pravá zadní, levá přední, pravá přední. V trysku se jezdí například dostihy.


Cval

8. června 2009 v 20:24 chody koně
Jezdit cvalem je hrozně příjemné. I když se tomu nejdřív nechce věřit, cvalové skoky jdou pro jetdce mnohem pohodlnější než kklus. Cval je chod s třídobím taktem: Při cvalu na levou ruku nejdříve našlápne pravá zadní noha, potom levá zadní a pravá přední současně a nakonec se vymrštuje daleko dopředu levá přední. Při cvalu na pravou ruku je to obrácene. Podle toho jestli chcemenacválat na levou nebo pravou ruku, rozlišujeme pomůcky. Při nacválání na levou ruku pobídnu koně levou holení na podbřišníku, tedy tam, kde je holen přiložena i v klusu.Pravá holen se posune asi o šířku dlaně za podbřišník a pobízí. Předtím ještě lehce přitáhnu levou otěř, aby se kůn díval do leva. Říkáme, že ho přistavíme do leva. Při cvalu na pravou ruku dělám vše presně obráceně. Nacválání v ohybu je vždy snadnější, nebot koni umožní naskočení do cvalu na správnou nohu. Většina koní zná jen krok, klus a cval. Existují ještě však ještě další druhy chodů.

http://www.jezdectvi.cz/UserFile/Image/pegaska/reining/cval213.jpg





video:
click to comment

Klus

8. června 2009 v 20:21 chody koně
Do klusu většinou přecházíme většinou z kroku. Mírně zkrátím otěže, aby kůn pochopil, že ted přijde nová pobídka.Potom přiložim na podbřišník holeně, mírně je stisknu a kůn se dá do klusu.Pokud to neudělá pobídnu ho bičíkem. Těd to ale bude těžké, protože v klusu se jezdec mnohem více natřásá než v kroku. Je to způsobeno změnou nohosledu. V klusu se pohybují současně dobředu pravá zadní a levá zadní, pote levá zadní a pravá přední. Kromě toho je klus rychlejší než krok. Říkáme, že klus je střední chod v dvoudobém taktu. Protože je klus pro jezdce dost nepohodlný, jezdíme v lehkém klusu. Při něm se střídavě zdvíháme a zase dosedáme do sedla. Máme-li přitom stejný rytmus jako pohyby konského hřbetu, není to tak težké. Rytmus klusových kroků pomáhá při zdvíhání. Klus mohu také vysedět. Zůstanu uvolněně v sedět v sedle a bedry kopíruji pohyb koně. Pracovní klus se používá při drezuře. Při opracování koně pred výcvikem a na vyjíždce jezdím v lehkém klusu!!!!

Krok

8. června 2009 v 20:19 chody koně

Krok:

Každá výcviková hodina začíná v kroku. Je nejpomalejší a nejklidnější ze všech chodů. Jezdec při něm sedí velmi pohodlně. Můžeme také dobře pozorovat, jak kůn v kroku klade nohy za sebou. Nohosled je následující: Pravá zadní,pravá přední,levá zadní, levá přední. Krok má čtyřdobý takt. Můžeme počítat jednotlivé údery kopyt: 1,2,3,4. Při přechodu do kroku koně lehce stisknu holeněmi. Přejde-li kůn do kroku, tlak holení zmírní.Ruce udržují otěžemi kontakt s tlamou koně. Když chci zastavit , posadím se rovně, opět položím koni holeně n apodbřšník a pevněji uchopím otěže. Lehce je přitáhnu a opět povolím, jekmile kůn zastaví.Jinak bychom ho zmátli a začal by couvat.

Lonž

8. června 2009 v 14:36 Trénink koně
Co "lonžování" znamená?

Lonžování je jednou z metod přípravy koně. Neslouží pouze k "vyběhání" koně, ale je nezbytnou součástí jeho přípravy, zvláště u mladých koní. Provádí se na dlouhé lonži (vodítku), kterou má kůň připevněnou pomocí karabiny na ohlávce. Kůň se pohybuje v tzv. lonžovacím kruhu (koral), kde uprostřed stojí cvičitel, který drží lonž a udává pokyny pro pohyb koně. Dále slouží lonžování k tomu, aby si kůň přivykal na Váš hlas a s ním udávané hlasové povely.

Lonžovací kruh "koral"


Kruh je nejlepším místem pro provádění tohoto druhu výcviku. Bude-li mít zvíře okolo sebe spoustu místa (např. louka), bude vystaveno většímu tlaku pohybovat se volně po prostranství, či vyhazovat, atd… Uzavřením koně se tomu zabrání. Každý kůň se rychleji naučí, než odnauč,í špatným návykům. Proto lonžování je vhodné provádět vždy v uzavřeném kruhu, tzv. koralu. Povrch v lonžovacím kruhu by neměl být tvořen z příliš sypkého materiálu, nejen z důvodu snadného uklouznutí a následného vylekání či zranění zvířete, ale je známo, že dlouhodobý pohyb koně, např. v sypkém písku, neprospívá jeho kloubům a šlachám. Velikost tohoto kruhu by se měla pohybovat od (min.) 13 metrů do (max.) 18 metrů.

Lonž a další nezbytné pomůcky


Ideální délka lonže by měla být okolo délky 10 metrů a 3 cm šířky. Měla by být pevná. Nejlépe z bavlněného či lněného materiálu. Na jednom konci by měla být lonž opatřena pevnou karabinou k přichycení k ohlávce a na druhé straně zakončena smyčkou pro lepší uchycení lonže cvičitelem. Dále je zapotřebí lonžovací ohlávka s obnoskem nebo uzdečka s udidlem. Další nepostradatelnou součástí lonžování je lonžovací bič. Délka by neměla přesahovat 2 metry a měl by být opatřen dostatečně dlouhým šlahounem (delší než samotný bič). Ovšem lonž neslouží k bití koně, ale jako pomůcka k udávání pokynů! Lonžovací bič slouží k pobízení koně k běhu, nahrazuje vlastně svým způsobem nohy jezdce.
Další "výstrojní součástí" jsou chrániče nohou. Existuje několik druhů chráničů. Používání této pomůcky je velmi důležité, jelikož mladý kůň je přece jenom "mladý kůň" a skotačení je běžným chováním nejen u koní, ale u mláďat všech zvířat. Bandážování nohou je samozřejmostí a dodává koním v lonžovacím kruhu potřebnou ochranu a oporu.
Šlachovky: slouží především k ochraně šlach na předních končetinách.
Strouhavky: slouží zase k ochraně zadních končetin.
Kamaše: Jedná se o chrániče nohou, které poskytují koni ochranu a zároveň oporu.
Zvony na kopyta: zvony slouží k ochraně kopytních patek a tzv. korunkového okraje. Bývají vyrobeny z gumového materiálu a používají se nejen k ochraně kopyt při výcviku, ale i při skokovém ježdění.Dále můžeme při lonžování používat i tzv. martingal. Je tvořen nákrčníkem, vidlicí s kroužky a podhrudníkem, zakončeným smyčkou, kterou je provlečen podbřišník. Martingal zabraňuje koni, aby zvedal příliš vysoko hlavu a krk nebo aby s ní neustále pohazoval nahoru a dolů.
Podobným "nástrojem" pro správné držení hlavy koně jako je martingal, je "průvlečná otěž". Průvlečné otěže slouží k donucení koně snížit hlavu. Tyto otěže se připevňují pod bočnice sedla k podbřišníku nebo jsou vedeny mezi předníma nohama a jsou připevněny k podbřišníku na hrudi koně.
Další pomocnou otěží, používanou při lonžování, je tzv. "vyhazovací otěž". Tento druh otěže je tvořen nastavitelnými řemeny, které se připevňují do kroužků udidla nebo k obnosku. Druhý konec těchto otěží se připevňuje k podbřišníku. Účel této otěže je stejný jako u martingalu a průvlečné otěže. Slouží ke správnému držení hlavy koně.
Další pomůckou je lonžovací ohlávka s obnoskem. Je to ohlávka se zpevněným nánosníkem, ke kterému jsou připevněny tři kroužky, přičemž je lonž připnuta na přední straně nánosníku. Velikou předností lonžovací ohlávky z obnosníkem je to, že udržíte koně snadněji pod kontrolou než s obyčejnou ohlávkou, jelikož pevný nánosník vyvíjí větší tlak na hlavu koně. Nánosník je vypodložen, aby příliš koně netlačil.
V pozdější fázi výcviku můžeme na lonžovací ohlávku upevnit i udidlo. Kůň si na něj zvykne, aniž by byl na udidlo vyvíjen jakýkoli tlak. Existuje spousta druhů udidel. Liší se od sebe tvarem, šířkou, velikostí a druhem působení, tzv. pákové a bez páky.
Dále je možno při lonžování používat podbřišník, který se používá v prvních fázích výcviku mladého koně. Pozvolna ho tímto svým způsobem přivykáme na sedlo. Upevňuje se v místech, kde má kohoutek.

Výcvik koně, lonžování a pomůcky


Mateřský instinkt

8. června 2009 v 14:30 Trénink koně
Vstupují-li do hry mateřské pudy, může se změnit povaha i té nejmírnější a nejdůvěryhodnější klisny. Klisna se vůči svému hříběti může chovat až příliš ochranitelsky, proto buďte při jakémkoli zacházení s hříbětem opatrní. Dříve než se k hříběti přiblížíte, musí se klisna cítit příjemně. Pokud reaguje na vaši přítomnost agresivně, nechte ji, aby si na své mateřství nejprve zvykla. Teprve potom se můžete k jejímu hříběti bezpečně přiblížit.Jestliže nebude klisna ani po několika dnech akceptovat vaše snahy o sblížení s hříbětem, vyhledejte pomoc u zkušeného chovatele, nemůžete-li se totiž k hříběti vůbec přiblížit, znemožňuje to samozřejmě jeho výchovu a sblížení.

Hříbě

8. června 2009 v 14:26 Trénink koně

Hříbě:

Máte-li jedinečnou příležitost vlastnit koně od hříbátka, můžete začít s výchovou již v této době. Trénink v tomto případě sestává především z budování vztahu mezi koněm a člověkem. Čerstvě narozené zvíře se nachází v takzvané fázi vštěpování, což znamená, že si pamatuje v zásadě všechny dojmy, které v této době nabyde.
Hned v počátečních hodinách po porodu se mezi klisnou a hříbětem vytváří důležitý vztah: matka je prvním tvorem, kterého mládě poznává, stará se o jeho bezpečí, dotýká se ho, příjemně o něj pečuje, poskytne mu potravu. Pokud to budete vy, kdo ihned po narození hříbě vytře do sucha, bude si dokonale pamatovat i vaši vůni. Společně se svou matkou vás pak bude automaticky považovat za bezpečný přístav. V případě, že nebude klisna vaše snahy akceptovat, nebo bude-li hříbě příliš bojácné, není dobré svou snahu přehánět. Hříbě musí co nejdříve po narození začít sát mateřské mléko, jelikož látky v něm obsažené jsou pro něj nepostradatelné v boji proti infekcím. Zvířata tedy musí mít klid a jejich vzájemný vztah by neměl být narušován. Proces vytváření vztahu hříběte k matce (tzv. reflex vtištění do paměti) trvá až dva dny. Po tu dobu je lépe, když hříbě není rušeno kýmkoliv cizím. Během pozdějšího každodenního kontaktu se zvíře přirozenou cestou naučí důvěře i k vám. Vzájemnému sblížení nemusíte nezbytně věnovat hodiny času: pro hříbě, které ještě saje mléko, je deset až patnáct minut každý den čas naprosto dostačující pro to, aby si na vaši přítomnost zvyklo.

Anglický plnokrevník

8. června 2009 v 14:20 plemena koní

Anglický plnokrevník

PŮVOD: Anglie
HŮLKOVÁ VÝŠKA: Do 1.70 m
ZBARVENÍ: Angličtí plnokrevníci existují ve všech základních barvách.
CHARAKTER: Angličtí plnokrevníci jsou známí svou odvážnou, bojovnou a aktivní povahou.
EXTERIÉR: Všeobecně je plnokrevník ušlechtilý, elegantně stavěný kůň. tělo je svalnaté, silné, a přesto jemné. Hlava je ušlechtilá s rovným profilem a s bystrým okem. Dlouhý krk je mírně klenutý a přechází ve výrazný kohoutek. Hřbet je kratší a pevný. Záď je silná a bývá rovná nebo mírně sražená. končetiny jsou suché a výborně stavěné. Pod jemnou kůží jsou zřetelně znát cévy, je hedvábně jemná.
MOŽNOSTI VYUŽITÍ: Aglický plnokrevník je známý zejména svou výkonností v dostizích. Mimo to je toto plemeno vhodné i pro drezůru, skokové ježdění i pro lov.
CHODY: díky stavbě těla má anglický plnokrevík prostorný krok, prostorný plochý klus a vynikající cvalové a skokové schopnosti. Anglický plnokrevník je nejrychlejší ze všech plemen.
ZAJÍMAVOSTI: Zakladatelé chovu anglického plnokrevníka jsou tři hřebci arabského půvpdu, kteří byli dovezeni do Anglie v 17. a 18. století. Tito tři hřebci byli kříženi s domácími dostihovými klisnami. jejich potomci vykazovali takové schopnosti, že popularita dostihů úchvatně stoupla. Kůň se může nazývat plnokrevníkem teprve tehdy, pokud všichni jeho předkové pocházejí z koní, kteří jsou zapsáni v hlavní plemenné knize v Anglii.plnokrevníci se používají všude na světě ke zlepšení a zušlechtění růyných plemen.

český teplokrevník

8. června 2009 v 14:19 plemena koní

ČESKÝ TEPLOKREVNÍK

Až do počátku 19 století se v Čechách uplatňovala v chovu teplokrevných koní španělská a neapolská plemena; teprve později se objevili angličtí plnokrevníci. Teplokrevníci se stali přikřížením anglické krve příliš lehkými a nevhodnými pro běžnou práci, a proto museli ustoupit chladnokrevníkům, kteří přejali hlavní úkoly v zemědělství a dopravě. Změnu pak způsobila armáda, která začala pro potřeby kavalerie dovážet anglonormany, hannoverské, oldemburské, východofríské hřebce i koně jiných teplokrevných plemen. Po roce 1918 se dováželi především oldemburští hřebci, ale nespnili očekávání, a proto se chov začal doplňovat anglickými plnokrevníky i polokrevníky. Výběrem z tohoto složitého souboru vznikl český teplokrevník, přičemž se ustálila řada linií.
Je to statný kůň, v kohoutku měří 170-175 cm, obvod hrudi měří asi 200 cm, obvod holeně 22-23 cm. Hmotnost těla přesahuje 600 kg. Dost těžká hlava je úhledná, krk mohutný a svalnatý, vysoko nesený, kohoutek málo výrazný, hřbet široký a dosti dlouhý stejně jako záď. Mohutné nohy mají výrazné klouby, krátkou spěnku a kopyta někdy příliš plochá s nepříliš tvrdou rohovinou. Přední nohy bývají někdy svázané. Hříva a ohon jsou dosti husté, zaplétají se. Běžně se vyskytují hnědáci a ryzáci, ostatní barvy jsou vzácné. Při úpravě srsti se často na zádi vytvářejí kartáčované šachovnice. Je to kvalitní pracovní kůň, vhodný jak k jízdě, zejména rekreační a terénní, tak k lehčí práci v zemědělství a lesnictví. Je učenlivý, ovladatelný, ochotný a vytrvalý

Arab

8. června 2009 v 14:14 plemena koní

Arab

Přesné údaje o původu araba neexistují. Nepodařilo se ani prokázat, že by kdy na Arabském poloostrově žili divocí koně. Předpokládá se, že arab je potomkem koní dovezených ze starověké Persie nebo z okolních zemí. Prokazují to společné znaky s Kaspickým ponym a íránskými plemeny. Přibližně od 18. století př. n. l. chovali tyto koně beduíni. Až do 7. století n. l. se tito ušlechtilí pouštní koně chovali jen v Arábii a v blízkém okolí. Teprve s expanzí islámu se rozšířili do severní Afriky, západní Evropy a do jižní poloviny Asie. Tito kvalitní koně pak ovlivnili většinu ostatních plemen.
Arab se od jiných koní odlišuje stavbou kostry. Má jen 16 párů žeber, 5 bederních a 16 ocasních obratlů. Proto má kratší, jen jemně prohnutý hřbet, rovný kříž a vysoko nesený ocas. Krátká a jemná hlava má prohnutý (štičí) profil, mezi očima vyklenutý. Mimořádnou pohyblivost hlavy zaručuje "mitbach", pozvolné napojování hlavy na hrdlo. Krk je dlouhý, elegantně prohnutý, hříva a ohon jsou hedvábné. Štíhlé, dlouhé suché nohy mají bezvadné klouby, šikmé spěnky bez rousu a pěkně utvářená, zdravá a tvrdá kopyta. Kůže araba je velmi tenká, srst nízká, jemná a hladká. Chřípí je neobyčejně jemné, nozdry otevřené. Výška je povolena od 144 do 152 cm, může být i menší. Závisí totiž na původu, zejména na klimatu oblasti, odkud kůň pochází, a na kvalitě pastvy. Přílišná výška a hrubá stavba je pro araba největší vadou. Arab je výhradně jezdecký kůň, rychlý, vytrvalý, tvrdý, skromný a odolný. Má vynikající chody, zejména plavný, plynulý cval. Také jeho povaha je při ohnivém temperamentu výborná. Je pochopitelné, že se právě arab zasloužil o zlepšení nebo i vznik mnoha sportovních plemen. Čistokrevní arabi se podle arabské tradice dělí do pěti skupin podle pěti posvátných klisen Muhammadových. Za nejušlechtilejší se považuje typKuhaylan. Ač to znamená "černá antilopa", převládající zbarvení je hnědé.Saklaví je typ vynikající krásou a elegancí, vyznačuje se bílou barvou. Méně úhledný, kostnatýMuniqui vyniká rychlostí a vytrvalostí a dospívá nejrychleji z arabů. Většinou jsou to ryzáci. Hamdani jsou nejmohutnější, klidní a mírní vytrvalci. Také příslušníci skupinyHadban jsou mohutnější, ale jsou velmi rychlí.


Hafling

8. června 2009 v 14:13 plemena koní

Hafling

Základem tohoto plemene byli původní malí alpští koníci z jižního Tyrolska a z oblasti kolem Meranu a Bolzana. V okolí Hafflingenu v Ötzalských Alpách byl za použití orientálních hřebců, získaných v dobách tureckých válek, a noriků či snad i freibergerů vyšlechtěn malý kůň s mimořádným smyslem pro práci ve vysokém terénu. Původní těžcí alpští koně již vyhynuli.
Moderní haflingové mají v rodokmenu araba jménem El Bedavi. V kohoutku měří 134 až 142 cm, koně znovu křížení s arabem až 145 cm. Formát je obdélníkový, hřbet dlouhý 137 až 150 cm, obvod hrudi měří měří kolem 172 cm a holení 18 cm. Zbarvení je vždy ryzé nebo izabelové, typická je velmi hustá, bohatá zvlněná hříva a ohon plavé nebo stříbrné barvy. Hlava s velkýma očima a malými ušima sice není klasická, ale je velmi úhledná. Nohy jsou zdravé, korektní, záď silná a kopyta vynikají kvalitou. Chody jsou volné, krok dlouhý, v horském terénu velmi jistý.
Nejlepší hřebčíny označují svůj odchov výžehem ve tvaru protěže a s písmenem H uprostřed. Předkové haflinga zdědili vlastnosti horských tarpanů a uchovali si je jako předpoklad pro práci v horách. Chov na pastvinách upevňuje zdraví koně, takže mají vynikající srdce, plíce a skvělou kondici. Původně byli všestranní, sloužili jako soumaři, k jízdě i k lehkému tahu. Uplatňovali se v lesnictví i v armádě. Také císař František Josef I. jezdil v pozdějším věku na haflingské klisně. Dodnes je toto plemeno populární v Rakosku, Německu, ve Švýcarsku a v Itálii. Dováží se i do ČR, ale jeho chov zde se soustřeďuje pouze na malých farmách a rančích.

Appaloosa

8. června 2009 v 14:12 plemena koní

Appaloosa

Appaloosa

Zdroje informací:

  • Časopis Jezdectví 9/2001 str. 64 - 65 - Helena Kholová
  • Velká kniha o koních - Elwyn Hartley Edwards
  • Velká kniha o chovu a výcviku koní

Úvodem...

Appaloosa je americké skvrnité plemeno, které chovali indiáni Nez Percé, vlastním jménem Numipu. Kolem roku 1730 přejali od Šošonů chov koní, zdivočelých potomků stád dovezených španělskými dobyvateli. Numipové původně žili od středního Idaha po západní Oregon, postupně byli bělochy vytlačeni a násilně přestěhováni do rezervací. Hlavní oblastí chovu byla chráněná údolí řek Snake (Hadí), Clearwater a Palouse...

Vysvětlení názvu:

Název plemene je odvozen od říčky Palouse, která se vlévá do Hadí řeky u níž žili indiánští chovatelé koní kmene Nez Percé (z franc. Propíchnuté nosy).

Původ a historie:

Jako mnoho amerických plemen, je i appaloosa potomkem španělských koní, kteří byli dovezeni do Střední Ameriky a odtud se rozšířili na sever. Indiánští chovatelé pak tyto koně zdokonalili a vytvořili velmi otužilý a všestranný typ koně s výbornou povahou. Appaloosa by pravděpodobně vyhynula jako většina idniánských plemen, ale její skvrnité zbarvení, zděděné po španělských předcích, vzbudilo pozornost několika nadšenců, kteří plemeno zachránili.
Appaloosa byla omezena na poměrně malé území v severochýchodním Oregonu, jihovýchodním Washingtonu a Idahu. Tato oblast je poměrně suchá, drsná a málo schůdná, jen říční údolí poskytují lepší podmínky. Koně se do této oblasti dostali z Mexika, zřejmě prostřednictvím sousedního kmene Šošonů. Šlo jistě o omezený počet zvířat, takže se zde upevnilo přirozené plemeno s charakteristickými znaky, které nemá na světě obdoby. Indiáni kmene Numipu věnovali svým koním mimořádnou pozornost a uplatňovali velmi správné chovatelské zásady. Od roku 1730 cílevědomě šlechtili koně, včetně kastrování hřebců, kteří nesplňovali požadovaný standard a prodej nevyhovujících klisen jiným kmenům. Ačkoliv barvě odznaků koní přikládali podobně jako jiné indiánské kmeny veliký význam, Nez Percéové požadovali především skromné, vytrvalé pracovní koně, kteří by se hodili i pro válečné účely a k lovu. V roce 1806 je o nich zvláštní zmínka ve zprávě z výzkumné cesty Lewise a Clarka k Tichému oceánu; kvalitu koní Nez Percéú náležitě ocenili. Plemeno však bylo téměř vyhlazeno o 70 let později...
Vláda tehdy zabrala indiánskou půdu a indiáni z kmene Nez Percé museli podepsat dohodu přesídlení do rezervací. Zde žili ve špatných podmínkách na nepatrné části svého bývalého území a museli chov koní omezit. Asi 740 členů na dohodu nepřistoupilo a v roce 1877 se pokusilo pod vedením náčelníka Josepha o odvetu. Pokusili se probít do Kanady, kde se chtěli usadit. Po 1900 kilometrech útěku je americká armáda na hranicích dostihla, v bitvě porazila a zbytky donutila k návratu do Kansasu, kde zakrátko vymřeli. Appaloosa živořila až do roku 1938, kdy se jí ujali chovatelé z městečka Moscow v sousedství rezervace Nez Percéů. Ustanovili Appaloosa Horse Club, který se pokusil na základě několika málo potomků koní Nez Percé plemeno vzkřísit. Plemeno se rozmnožilo a stalo se oblíbeným honáckým koněm. Dnes už se chová v USA ve statisícovém množství (registr plemene je třetí největší na světě a eviduje na 400 000 koní) a vyváží se i do jiných částí světa. Chová se i v Evropě, zejména pro reprezentační účely a westernové ježdění. Ve Spojeném království existuje velmi aktivní British Appaloosa Society (přičleněná k Appaloosa Horse Club). Plemeno je bezděčnou připomínkou faktu, že bezohledná politika vybíjení indiánů kromě kulturních škod připravila lidstvo o mnoho zajímavých přírodních plemen koní i dalších domácích zvířat.
Appaloosa

Popis a charakteristika:

Appaloosa je přirozené plemeno, ustálené v extrémních podmínkách. Charakteristickým znakem je krátká a řídká hříva a slabě ožíněný ocas, což je přizpůsobení pohybu v trnitých křovinách. Právě tento znak je však těžké v chovu udržet, není dominantní. Původí appaloosa byl poměrně drobný kůň s velmi suchou stavbou a vynikajícími končetinami, zejména tvrdým kopytem. Šikmá plec zaručuje lehký, dlouhý a pružný krok. Toto plemeno vyniká snadnou orientací a obratným pohybem i v zarostlém a kamenitém terénu.
Moderní appaloosa měří v kohoutku 147 - 150 cm, původní koně byli asi o 5 - 10 cm nižší. Obvod hrudníku je poněkud menší, pod 180 cm, obvod holeně asi 20 cm. Typickým znakem appaloosy je dobře viditelné bělmo kolem celé duhovky, skvrnitá kůže na chřípí a kolem genitálií, pestré zbarvení srsti a černo-bíle svisle pruhovaná kopyta, která jsou údajně mnohem pružnější než jednobarevná. Žíně hřívy a ohonu tvoří obyčejně prameny a jsou jemné a řídké. Jako u nejlepších honáckých koní je i tělo appaloosy kompaktní s dobře klenutými žebry. Délka krku je přiměřená tělu. Kohoutek je výrazný, šikmá plec podmiňuje dlouhý, lehký a pružný krok. Záď je mohutná, především u koní s přikříženou krví amerického honáckého koně. Appaloosa má pět základních typů zbarvení, někdy se jako zvláštní typ udává šesté zbarvení - dešťové kapky (raindrops).

Zbarvení:

  • leopard (nesprávně tygr, správněji hermelín) - převážně bílý s tmavými vejčitými skvrnami po celém těle
  • sněhová vločka (snowflake) - je naopak tmavé zbarvení s bílými kulatými skvrnami po těle, nejhustěji na zádi
  • mramorový (marble) - má rozseté pestré skvrny po celém těle
  • deka (blanket) - je označení pro tmavé zbarvení, kdy kříž a záď jsou buď bílé nebo skvrnité
  • jinovatka (frost) - má drobné bílé skvrnky po celém tmavém těle, ale skvrny nejsou pravidelné, nýbrž větvené.
  • dešťové kapky (raindrops) - bílý kůň má po sobě tmavě skvrny protáhlého tvaru, připomínající slzy
Zbarvení appaloosy je však velmi proměnlivé, někdy je blanket kombinován s raindrops a podobně. Je to zbarvení velmi atraktivní a tak ustálené, že se prosazuje i při křížení s jinými plemeny, například s americkým honáckým koněm, s americkým ponym nebo s coloradským rančerským koněm. Ovšem dnes se objevuje toto zbarvení i u velšských pony a jiných evropských koní. Zbravení appaloosa tedy již není vyhrazeno tomuto jedinému plemeni.

Povaha:

Appaloosa je velmi učenlivý, ovladatelný a skromný kůň. Díky zděděné obratnosti v pohybu neschůdným terénem se velmi snadno učí všemu potřebnému pro ovládání dobytka, pro westernové ježdění, ale i pro skokové soutěže. Tito koně jsou velmi tvrdí, ale pracují s elánem a vůči člověku jsou poddajní a učenliví. Plemeno si uchovalo mnoho přírodních vlastností, například schopnost se skvěle se orientovat v krajině, vyhledávat vodu a také se vypořádat s přirozenými nepřáteli. Appaloosy jsou na pastvině zcela samostatné a nepotřebují valný dohled.

Využití a sport:

Původní appaloosy sloužily hlavně k jízdě bez sedla a k nošení břemen. Indiáni většinou nepoužívali uzdu, jen ohlávku a spoléhali spíše na dokonalý výcvik koně. Jejich moderní potomci však pracují jako kovbojští koně, neboť zdědili skvělý cit pro práci s dobytkem. Třebaže jsou poměrně lehcí, dovedou na lase udržet i těžkého býka. Jsou výborní i pro rekreační ježdění a všechny druhy sportovních aktivit, pokud nejde vysloveně o dostihové záležitosti. Jejich vytrvalost a houževnatost se uplatňuje zejména v distančních jízdách. Zvláště oblíbeni jsou u orgánizátorů turistických vyjížděk, protože se v každém terénu pohybují velmi jistě a jsou zcela spolehliví. Je zajímavé, že appaloosy zdaleka nejsou tak lekavé jako jiní koně.
Tato mimořádná popularita má však i svou stinnou stránku. Původní rysy přírodního plemene se stále rychleji stírají. Je velmi těžké udržet ve změněných podmínkách a za změněného pracovního nasazení originalitu plemene. Pochopitelně lze uchovat atraktivní zbarvení (na to se velmi dbá) a existuje snaha zachovat i jemnou a řídkou hřívu a ohon. Avšak s větším zatížením a lepší výživou se ze štíhlých koníků stávají svalovci. Takže vlastně jen velmi málo dnešních amerických appaloos odpovídá typu svých předků. Klub chovatelů appaloos usiluje o uchování originálního rázu, ale komerční zájmy pracují proti němu. A tak jsou často v USA k vidění místo skutečné appaloosy efektně zbarvení honáčtí koně - však se také appaloosy často kříží s quartery a s jinými pracovními koňmi, stejně jako s poníky a jinými plemeny.


Berber

8. června 2009 v 14:11 plemena koní

BERBER

Berber pochází z Maroka, Alžíru a Tunisu - pobřežních oblastí těchto severoafrických států, známých jako berberské pobřeží. Názory na původ tohoto plemene se liší a nedostatek důkazů umožňuje spíše se dohadovat, než-li vyřknout přímé podložené tvrzení. Podle některých odborníků jsou berberští koně potomky izolované skupiny koní, která přežila dobu ledovou. Je-li tomu tak, byl by berber ještě starší než arab. Další teorie spojuje berbera s koněm achaltekinským, plemenem Turkmenů. Stejně jako u arabského plnokrevníka to bylo šíření islámu, co berbera přivedlo na evropský kontinent. Berber sehrál významnou roli ve vývoji Andaluského koně, který následně rozhodující měrou ovlivnil ostatní plemena světa.
Z historických pramenů dokládajících existenci berberského koně patří zmínka o berberském bělouši, který patřil anglickému králi Richardu II. Berberský kůň také sehrál významnou roli při vývoji a šlechtění anglického plnokrevníka. Vliv berbera je stále patrný např. na argentickém criollovi a americkém mustangovi.

Popis Plemene:

Výška: 144,2 - 154,5 cm
Barva: převážně hnědáci, bělouši, tmaví hnědáci a vraníci
Stavba těla: Úzká hlava s mírně vyklenutým profilem; klenutý krk, rovné plece s výrazným kohoutkem; krátké silné tělo, strmá záď s poměrně nízko nasazeným ocasem; štíhlé ale silné končetiny; úzké ale tvrdé kopyto.

Zajímavost:

Nejznámější berberští koně moderní doby patřili Spahiům, příslušníkům alžírské a tuniské jízdní kavalérie, jež byla součástí francouzské armády. Spahiové pocházeli původně z Turecka, ale vstoupili do francouzské armády, když zabrala Tunis a Alžír. Berberští koně dnes vystupují na severoafrických slavnostech, které připomínají vojenskou minulost jejich zemí.

Shetlanský pony

7. června 2009 v 21:35 plemena koní

Shetlanský pony

Původ: Považuje se za potomka tundrovitých severských koní, kteří na počátku holocénu obývali nezaledněné oblasti severní Evropy. Z těchto koní patrně vznikl dnes už vyhynulý černý lofotský pony, který kdysi obýval pobřeží Norska. Ten se snad už před 3000 lety dostal s norskými osadníky na Shetlandy a tam se v drsných podmínkách přeměnil v nejmenšího a nejotužilejšího koníka na světě; jeho kosterní pozůstatky jsou známé z 6. století př. n. l. Odtud se později rozšířil do celého světa.

Stavba: Shetlandský pony měří v kohoutku 81 až 102 cm. Nepříliš ušlechtilá hlava má zpravidla rovný profil, krátký krk je vysoko nasazený, svalnatý, u hřebců zdobený silným tukovým hřebenem. I hřbet je krátký, bedra jsou velmi svalnatá, ocas nízko nasazený. Krátké nohy jsou silné, obvod předních holení bývá 17 až 18 cm. Hluboká a široká hruď má nápadně velký obvod, takže poník se zdá ještě nižší. Je mohutný, kostnatý, velmi zdravý a vytrvalý; k poměru ke svým rozměrům patří k nejsilnějším koním. Má velmi hustou hřívu a ocas, mohutnou kštici a srst v létě hladkou a tvrdou, v zimě dlouhou, s hustou podsadou. Bývá nejčastěji černý nebo černobíle či hnědobíle strakatý, ale běžní jsou i hnědáci a ryzáci. Je dlouhověký, plodný a velmi skromný. Jeho malé rozměry umožnily využití všude tam, kde velcí koně neobstáli - v dolech, na vinicích apod. Je bystrý, výkonný, i když poněkud hůře ovladatelný. Sloužil jako soumar, nosič i jízdní kůň a osvědčil se i v tahu. Je cirkusovou hvězdou a oblíbeným jezdeckým koněm pro děti.
Shetlandský pony. Věra Marková (c)2002.

Fjordský kůn

7. června 2009 v 21:32 plemena koní

Fjordský kůň

Úvodem...

Ze všech moderních plemen koní se fjordský kůň nejvíce podobá divokému koni Převalského nebo koním z doby ledové. Uchoval si mnoho z houževnaté síly divokých předků i jejich plavé zbarvení s tmavým úhořím pruhem na hřbetě a mnohdy také zebrování na nohách...

Původ a historie:

Norské království, kouzelná země plná hlubokých fjordů lemujících pobřeží, divokých řek a vodopádů, azurově modrých jezer, nedotčených lesů a hor, ledovců a ledovcových údolí, je domovem více než čtyř milionů lidí, nepočítaně sobů, losů, medvědů a v neposlední řadě i koní. Přestože téměř polovinu z nich tvoří zástupci plemene Dle Gudbransdal (pocházející ze stejnojmenného údolí oddělujícího od sebe pohoří Jurunheimen a Dovretjell), nejpopulárnějším a nejznámnějším koněm Norska je mnohem starší druh - fjordling, který je chován především na západním pobřeží (Vestlanden).
I když jeho název prošel v minulosti několika změnami (Nordfjordhest, Nordfjordling, Vestlandhest, Fjordhest), patří mezi koně, kteří si zachovali svůj původní vzhled po staletí.
V Norsku je tento houževnatý koník zařazen mezi národní symboly země. Není se čemu divit, vždyť fjord je jedním z nejstarších a nejčistších plemen v Evropě. Je pravděpodobné, že pochází ze střední Asie (žádný jiný kůň není tak podobný divokému koni Przewalskému) a do Norska přišel asi před čtyřmi tisíci lety. Archeologické nálezy ukazují, že byl domestikován okolo roku 2000 před naším letopočtem a relativní izolace skandinávského poloostrova napomohla k zachování jeho původního charakteru.
Můžeme se jen dohadovat, zdali byl právě fjord vzorem pro koně objevující se hojně v severogormánské mytologii (známá je i existence jiných koní na území Germánie). Již prokazatelnějším faktem je spojitost fjordského koně s norskými Vikingy. Tito mořeplavci, kteří v průběhu 8. a 9. století kolonizovali jak ostrovy nedaleko norských břehů (Faery, Shetlandy a Orkneye), tak vzdálená území Irska, Islandu a Grónska, vozili na svá dobytá území i koně (pravděpodobně pro zemědělské účely, neboť je známo, že nebyli valnými jezdci). Díky těmto kolonizátorům můžeme pozorovat vliv fjordské krve u skotského highland pony a u starého typu islandského ponyho.
Když se řekně Viking, vybaví se většině lidí drsný středověký bojovník s přilbou zdobenou dobytčími rohy. Charakteristika těchto seveřanů není ve skutečnosti tak jednoduchá, nicméně krutost byla většině z nich vlastní. Z výjevů na runových kamenech víme, že pořádali patrně pro zábavu zápasy vybraných hřebců, které končily smrtí jednoho z nich.

Popis a charakteristika:

Již po staletí je Fjordský kůň ceněn pro své specifické vlastnosti. Známý švédský hippolog Count C.G. Wrangel napsal ve své příručce pro milovníky koní: "Tento nenápadný pony pony je od přírody vybaven ohromnou životní sílou a odolností, schopností tahat i nosit, stejně jako excelentním trotem a temperamentem nejjemnějšího druhu."
Mezi jeho hlavní charakteristické rysy patří nesporně zbarvení srsti. Je jediným domestikovaným plemenem, které si zachovalo původní "divokou" barvu, zvláštní typ béžové (stejně jako u koně
Przewalského či tarpana). Naprostá většina fjordů má srst hnědo-béžovou, která může mít světlejší, nebo tmavší variace. Tmavý pruh uprostřed hřívy, "úhoří pruh" a "ptačí ocas" (několik tmavých žíní uprostřed ohonu) jsou černé, případně tmavě hnědé. Mezi vzácnější odstíny patří šedo-béžová a bílo-béžová. Hříva se koním zastřihávala už v dobách Vikingů. Roste přirozeně dlouhá a splývavá, ale zastřihuje se tak, aby tmavé žíně uprostřed přečnívaly nad světlými okraji. Stříhá se od týlu až po kohoutek do krásného oblouku, který zdůrazňuje hřeben krku.
Kromě zbarvění charakterizují tohoto koně takzvané "primitivní znaky". Jsou to již jmenované tmavé části hřívy a ocasu, "úhoří pruh", "zebrování" na nohách, občas se mohou objevit i malé hnědé skvrny nad očima nebo na lících a pruhy na šíji.
Fjordský kůň je vysoký 132 - 142 cm, je kompaktní a mohutně stavěný s kostnatým fundamentem. Hlava je široká s malýma ušima, typická pro ponyho.

Využití:

Fjordský kůň je ve své zemi využíván v zemědělství a zápřahu, ale i pod sedlem. Je i přes svou mohutnější postavu hbitý a temperamentní a má výbornou schopnost pohybovat se i v nejnáročnějším horském terénu. Bezpečně našlapující kůň je na dlouhých trasách nekonečnou norskou krajinou tím nejlepším společníkem.

Hannoverský kůn

7. června 2009 v 21:32 plemena koní

Hannoverský kůň

Úvodem:

Hannoverský kůň, vždy s výžehem ve tvaru stylizovaného H, patří k nejpočetnějším a nejznámějším evropským teplokrevníkům. Na vzniku plemene měl značný podíl hřebčinec v Celle, založený v roce 1735 na popud Jiřího II., kurfiřta hannoverského a krále anglického (1727 - 1760) "ku prospěchu našich poddaných." Dnes hřebci z hřebčince v Celle zapouštějí kolem 12 000 klisen ročně.

Původ a historie:

Hannoverší koně se těšili hojné královské podpoře ještě před založením hřebčince v Celle. Bílý hannoverský kůň zdobil štít s erbem kurfiřta Ernesta Augusta (1629 - 1698) a slavní královští krémoví hannovaráni (bíle narozeni bělouši) se světle kávovými hřívami a ohonem se z podnětu manželky kurfiřta Sophie chovali v královské rezidenci v Herrenhausenu. Pozůstatky tohoto chovu - kočároví koně, sloužili při britských královských ceremoniálech za vlády Jiřího I., a pak až do časů Jiřího V.
V roce 1714, když se Jiří, kurfiřt hannoverský, stal Jiřím I. Anglickým, se začali do Celle dovážet tehdejší "plnokrevníci", aby zlepšili exteriér domácího hannoverského chovu. Původně zde bylo 13 černých holštýnů, vytvářejících základ chovu, kteří měli převládající vliv v hřebčinci i pro příštích 30 let. Později došlo k dalšímu dovozu plnokrevníků. Tak vznikl lehčí a mnohem pohyblivější kůň, dostatečně vhodný jak pro lehkou zápřež, tak pro práci pod sedlem, přesto ještě dosti silný pro většinu prací na poli. Ke konci 18. století bylo ve stavu sto hřebců. Mezi nimi, a to k zušlechťování populace, byli též hřebci východopruští, andaluští a frederiksborgští.
Během napoleonských válek byl chov téměř zničen. Když se hřebčinec v roce 1816 obnovoval, vrátilo se do Meklenburska z evakuovaných hřebců pouze 30. Stav doplnil větší počet dovezených anglických plnokrevníků a meklenburských koní.
Od poloviny 19. století vzrůstal vliv plnokrevníka (na 35%) a následkem toho se koně stali příliš lehkými pro zemědělské použití. Proto došlo ke snižování využití plnokrevníků a více byly využívány těžší typy původních linií v rámci plemene.
V době první světové války bylo v Celle 350 hřebců a v roce 1925 jejich počet vzrostl na 500. K ustájení všech těch koní se využíval jiný hřebčinec v Osnabrücku-Eversburgu a jako pobídka k dalšímu chovu hannoverských koní bylo v této oblasti rozmístěno dalších 100 hřebců. Osnabrück-Eversburg zůstal v činnosti až do roku 1961. Mezi světovými válkami počet hřebců vhodných k chovu kolísal a v různých oblastech se vyhraňovaly různé typy, odchylné od původního plemenného typu. Po druhé světové válce se do Celle dostali během své pouti z východního Pruska někteří trakénští koně a byli chovatelsky využiti. Aby uspokojili novou poptávku po vysoce kvalitních jezdeckých a sportovních koních vyvinuli chovatelé v roce 1960 cílevědomé úsilí. Úspěch těmto novým snahám zajistilo využití trakénských koní a plnokrevníků, ktyří byli v té době ve stavu v hřebčinci v Celle. Měli zušlechťující vliv, a to korekcí exteriéru z těžkých hannoveránů a zvýšením jejich pohyblivosti.

Povaha:

Temperament je vyrovnaný. Hannoverští koně se velmi důkladně šlechtí pro jejich vyrovnanou, poslušnou povahu a spolehlivost. Tyto vlastnosti se velice zdůrazňují.

Využití:

Jsou to proslulí drezurní koně a výjimečný talent, zajišťující jejich uplatnění na mezinárodní úrovni, projevují také jako skokani.

Popis a charakteristika:

Moderní hannoverán měří v kohoutku 160 - 168 cm. Má výbornou stavbu těla a pozoruhodně korektní chody. Je atletický a pružný, chody jsou prostorné, ploché, takže vysoká akce, která byla typická pro kočárového hannoverského koně, vymizela. Koně jsou mnohem ušlechtilejší než jejich předchůdci díky pokračujícímu vlivu plnokrevníků.
Přidání krve plnokrevníka dodalo ušlechtilost hlavě všestranného zemědělského koně, která byla před tím těžká a poměrně hrubá. Současní hannoverští koně mají hlavu lehčí, středně velkou a ostře modelované rysy. Oči jsou velké, živé a inteligentní. Krk je dlouhý, ušlechtilý a široce nasazený. Přechází do mohutných šikmých plecí. Kohoutek je velmi výrazný. Hřbet je středně dlouhý, má zvláště široká a pevná bedra. Záď je mimořádně osvalená. Ocas je dobře nasazen a kůň ho nosí vysoko. Charekteristickými znaky hannoverského koně je hloubka hrudníku, a příkladná stavba žeber. Kůň má velmi pevně stavěné tělo, ale není to znak, který by podporoval rychlost. Fundament nohou je kostnatý, korektní a holeň je kratší. Klouby jsou velké a výrazné, předloktí je silně osvaleno. Moderní hannoverán má tvrdá, dobře tvarovaná kopyta. Někdejší chyby ve špatném utváření kopyt se pečlivou selekcí podařilo odstranit.

Hucul

7. června 2009 v 21:31 plemena koní

Hucul

Původ a historie:

Zjistit původ hucula není jednoduchou záležitostí a názory odborníků se různí. Někteří autoři soudí, že hucul patří k čistokrevným potomkům nordických ponyů, kteří se výborně adaptovali v horských podmínkách Karpat, a v nejvyšších polohách se uchoval bez příměsi cizí krve. Někteří hippologové se domnívají, že hucul je vlastně zakrnělý a zdegenerovaný arabský kůň, přizpůsobený horským podmínkám anebo nejjižnější větev severního (nordického) koně, který se přizpůsobil karpatským klimatickým a půdním podmínkám.
V podstatě je sporné zda hucul patří k plemenům stepního koně, nebo koně severního. Některé typy zdánlivě potvrzují, že jde o potomka nejzápadnější větve tarpana, exteriérové charakteristiky naopak naznačují, že vliv severských koní byl rovněž významný. Není vyloučena ani možnost částečného míšení obou plemenných skupin. Tarpaních znaků je zdánlivě více a proto je toto plemeno řazeno do skupiny koní orientálních, podskupina tarpanovitých koní.
Centrum chovu se klade do oblasti Poloninských Karpat a Muramurese. Ovšem vystopovat původní obyvatelstvo je poněkud problematické. Byli to patrně Kostobokové náležející k Dákům a snad i část Burů a Velkých Dáků. Zhruba ve 4.století před naším letopočtem pronikli daleko na východ též Keltové na svých nízkých konících a pravděpodobně ovlivnili typ zvířat zde chovaných. Zajímavé je období vlády římských císařů Domitia a Traina, kteří válčili s Dáky (definitivně je porazili okolo roku 105 našeho letopočtu). Z tohoto období pochází písemné zmínky o neobyčejně obratných dáckých koních, kteří se uplatnili zejména v horském terénu. Také na výjevech tehdejšího života Dáků nacházíme drobného méně ušlechtilého koníka. Římské legie však nedorazily až do Poloninských Karpat a tak se zde dále vyvíjel malý kůň až do příchodu Slovanů v šestém století. Těmi byli Huculové (rumunsky zbojník), karpatští pastevci rumunsko - rusínského původu po kterých nese hucul své jméno.
Zpočátku chovali jen původní primitivní plemeno různých místních rázů, odvozených od horského tarpana karpatského, ale postupem času chtěli mít koně hezčího a mohutnějšího. Nejprve se pokoušeli přikřížit jiné primitivní plemeno - polské moldavské a ukrajinské koniky, ale křížení nepřineslo očekávané výsledky. Později se pokoušeli o kombinaci s arabem, lipicánem a anglickým plnokrevníkem, avšak ani to nebylo úspěšné. Křížení s arabem sice zlepšilo exteriérové vlastnosti, ale ne mohutnost. Obrat nastal až v 18. století, kdy s německými přistěhovalci přišli i norici. Norik jako autochtonní plemeno Alp se v Karpatech rychle adaptoval. Po použití noriků na místní arabizovanou populaci dosáhli chovatelé žádaného cíle, arab vnesl pohledný exteriér a norik potřebnou mohutnost. Kombinace tarpan - arab - norik vytvořila podklad pro vznik dnešního hucula. Zásluhou soustavného selekčního výběru a tvrdého odchovu se v genofondu ustálil a upevnil žádoucí vzhled i charakteristické vlastnosti, které se nakonec staly dědičné. Hucul zůstal zaoblenější a mohutnější, než jeho vývojově příbuzní - konici, kteří jsou jemnější, kostnatější, užší, s delším rámcem. V této době byl hucul chovaný ve čtyřech typech:
  • typ tarpana, nejpodobnější horskému tarpanovi karpatskému, který byl nejprimitivnější
  • typ konika, který byl nejjemnější
  • typ araba, nejvíce korektní
  • typ norika, nejmohutnější
Nepoužívá se už typ kertačí (Przewalského hucul), protože mongolští koně Hunů (rok 400), Avarů (rok 550) a Tatarů (rok 1241) se na vyšlechtění hucula nepodíleli, pouze přes Karpaty přešli. Ale i kdyby v Karpatech někteří zůstali, rychle by zemřeli na dýchavičnost kvůli studenému a vlhkému počasí, stejně jako prví arabští koně Turků, dokud se neaklimatizovali.
V roce 1850 si v bukovinském zemském chovu všiml harmonického horského koníka plk. Martin von Herrman, velitel Státního hřebčince v Radovci. A vzhledem k tomu, že rakousko - uherská armáda potřebovala soumary byl v roce 1856 založen samostatný huculský hřebčín Lučina, ležící 110 km západně od Radovce v typickém horském prostředí. Základ chovu tvořilo 10 klisen a 2 hřebci ze zemského chovu, všichni neznámého původu. Huculský hřebčín Lučina byl v roce 1872 zrušen, ale roku 1877 znovu obnoven. Nový plemenný materiál tvořilo 10 kobyl místního bukovinského rázu a 14 pepiniérů, zakladatelů známých kmenů a linií.
Koně v hřebčíně Lučina tam byli chováni tak, aby zůstali skromní, tvrdí, nenároční a snášeli skromné krmení a drsné klima. Proto byla stáda huculů celoročně na pastvinách pod širým nebem, pouze za studeného, větrného a deštivého počasí se zaháněli do lesa. Na podzim, když byly noční mrazy zapalovali ošetřovatelé na pastvinách ohně, aby se koně mohli ohřát a ráno je opět vyháněli na pastvu. Přes zimu byli ustájeni v otevřených volných stájích a přikrmovali se senem. Oves dostávali pouze plemeníci. Březí kobyly se hřebily bez pomoci na pastvinách.

Popis a charakteristika:

Hucul je dlouhověký kůň tvrdé tělesné konstituce s dobře vyjádřeným typem. Tělesný rámec má delší linie, postoj je korektní, chody pravidelné. Hucul patří mezi pozdní plemena, dospívá v 5 - 6 letech, plně výkonný zůstává až do 25 let často se dožívá 30 let i více. Kohoutková výška se pohybuje u klisen mezi 134 - 142 cm a u hřebců mezi 136 - 144 cm, obvod hrudi je u klisen 160 - 180 cm a u hřřebců 165 - 185 cm a obvod holeně u klisen 17,5 - 19,5 cm a u hřebců 18,2 - 20,2 cm.
Tělesná stabva hucula je souladná, tělo dobře a pevně stavěné. Hlava je masivnější a suchá, kratší v obličejové části. Žuchvy jsou mohutné. Krk je silný, svalnatý, středně nasazený, často spíše klenutý. Kohoutek je většinou méně výrazný, hřbet pevný, bedra krátká a dobře vázaná. Záď je široká, svalnatá, středně skloněná, často kratší. Typický je široký a hluboký hrudník. Končetiny jsou suché s výraznými klouby a kratší přední holení. Kopyta pravidelná s dobrou a velmi tvrdou kopytní rohovinou. Postoj je vpředu pravidelný, vzadu někdy mírně šavlovitý a sblížený ve hleznech.
Chody jsou kratší a pravidelné, v terénu se hucul pohybuje velmi jistě a obratně. Nejčastější zbarvení je hnědák nebo plavák všech odstínů, méně ryzák a vraník, typický je výrazný úhoří pruh, často se vyskytuje zebrování bérce a předloktí a někdy oslí kříž. Bílé znaky jsou nežádoucí. Srst je delší, hrubší a hustá, dobře přizpůsobivá nepřízni počasí. Na kořeni ocasu se někdy vyskytuje štětka z krátkých žíní, ohon splývá až k zemi. Hucul má pevné zdraví a je velmi plodný, natalita je vysoká a porody zpravidla bez komplikací. Vývoj hříbat bývá pravidelný a bezproblémový.

Povaha:

Hucul je skromný, vytrvalý s dobrými charakterovými vlastnostmi, psychicky vyrovnaný a s klidným temperamentem. Je konstitučně tvrdý, dobře krmitelný a jako primitivní plemeno si uchovává přirozené instinkty po předcích. Při dobrém zacházení je učenlivý, pracovitý a vytrvalý. Vzhledem ke svým tělesným rozměrům je velmi výkonný při práci, zejména v terénu, kde je jistý a obratný. Velká odolnost a konstituční tvrdost se projevuje zejména při nepříznivých životních podmínkách. Nevadí mu nízké teploty, je však citlivý na nedostatek čerstvého vzduchu ve stáji.

Využití:

V hřebčíne Lučina byli koně cvičeni na nošení beden s municí a dalších vojenských zařízení po nejneschůdnějších terénech. Jejich kvality se prokázaly až v první světové válce, kdy tito houževnatí a výkonní koně podávali výborné výkony nejen jako soumaři, ale i tahouni a koně jezdečtí, tedy v úlohách pro které nebyli cvičeni. Je ovšem pravda, že Huculové své koně používali k jízdě stejně jako k polním pracem, nebo nošení břemen, hucul byl tedy původně všestranným koněm, což je v horských podmínkách nejlepší a nejvýhodnější možnost. Hucul je nepřekonatelný ve zdolávání strmých horských svahů a poradí si s každou překážkou, či nástrahou na cestě. Je přímo mistrem v brodění dravými horskými toky s kamenitým dnem, a dokonce i po nezpevněné suti se pohybuje obezřetně a lehce jako koza. V těžkém terénu se vyrovná i osvědčeným mulám.

Shirský kůň

7. června 2009 v 21:30

Shirský kůň

Úvodem...

Shirský kůň patří k Anglii stejně jako k ní patří buldok. Mnozí lidé ho považují za nejlepší tažné plemeno na světě. Jedná se o potomka anglického "velkého koně" ze středověku, od něhož se v Anglii po normandském vpádu odvíjelo mnoho těžkých plemen koní...

Vysvětlení názvu:

Své pojmenování dostali shirští koně podle oblasti, kterou byla především středoanglická hrabství (shires) Lincoln, Leicester, Nottingham, Stafford a Derby, odkud se postupně rozšířili i do nížinných oblastí Anglie a Walesu.

Původ a historie:

Shirský kůň byl vyšlechtěn křížením clydesdalských hřebců a těžkých klisen různých anglických rázů, v jejichž žilách kolovala krev starých válečných koní, tzv. war horses. Tyto klisny stejně jako clydesdalští koně vděčí za svůj vznik středověkému válečnému anglickému koni, který se nazýval "velký kůň". Ve skutečnosti byl pouze asi 157 cm vysoký a jen málo se podobal dnešnímu shirovi. Velcí těžcí koně se v Británii objevili až koncem 16. století, kdy "velký kůň" již nemohl nosit rytíře v plné zbroji a začal se používat k tahání těžkých vozů a kočárů na venkově.
Největší vliv na na vývoj mohutného moderního shira měl těžký vlámský kůň. V průběhu 16. století a na počátku 17. století byli angličtí koně kříženi s koňmi holandských podnikatelů, kteří v Anglii odvodňovali rašeliniště. Mechaniku "černého koně", jak ho pojmenoval Oliver Cromwell, pak zlepšil fríský kůň.
Již v době římské invaze na území Británie se Caesar ve svých Zápiscích o válce galské podivoval mohutnosti a ráznému kroku britských koní, kteří byli zapřaháni do válečných vozů. Jeho obdiv byl tak velký, že si nechal řadu těchto koní poslat do Říma.
Koncem středověku byli shirští a clydesdalští koně nejtěžšími válečnými koňmi vůbec. Rytíři při cestách vodili tyto koně po své pravé ruce a nasedali na ně těsně před bitvou. Svých koní si vysoce vážili. Kůň totiž musel unést těžké brnění kterým byl chráněn on sám i jeho jezdec a musel být hbitý a výborně vycvičený. Dějiny Anglie ve středověku se psaly ze sedel shirských koní.
Když se však začátkem novověku začalo válčit jiným způsobem, začali tito váleční koně ztrácet na ceně. Stali se z nich tahouni těžkých kar a vozů v přístavech. Tahali i lodě proti proudu řek, byli využíváni v zemědělství a nejvíc byli a jsou spojováni s těžkými pivovarskými vozy. Byli proto nazýváni "dray horses" (pivovarští koně), nebo "cart horses" (vozoví koně).
Zakládajícím hřebcem shirského plemene byl Packington Blind Horse, který působil v letech 1755 - 1770 v chovu Ashby-de-la Zouche. Byl to vraník a v 1. plemenné knize shirů je zanesen velký počet koní, kteří jsou považováni za jeho potomky. Teprve v roce 1884 byl zvolen oficiální společenský název pro shirského koně a současně byla vytvořena společnost Shire Horse Society, která nahradila původní Cart Horse Society (vznik 1876). Mezi lety 1901 a 1914 bylo každoročně zapsáno více než 5000 zvířat a chovatelé je hromadně vyváželi na trhy ve Spojených státech. Po druhé světové válce, kdy se shirové neuplatňovali ani v průmyslu, ani v zemědělství, jejich počet silně poklesl, stále však existují nadšení lidé, kteří toto krásné plemeno nenechají vyhynout.

Popis a charakteristika:

Vzhled sirů se po celá staletí příliš neměnil. Snad jen po válce byla větší poptávka po koních s méně hustou srstí, jemnější hřívou a kratšími rousy. Oblíbenou barvou je černá s jemnými bílými rousy, jinak převažují hnědáci, světlí či tmaví. Pokud jsou hřebci rezaví, nebo se u nich vyskytuje zbarvení roan, nejsou vybráni do chovu. Na těle se nesmějí vyskytovat bíle skvrny, zato bílé odznaky jsou velmi časté. Oblíbení jsou bělouši.
Hlava je středně velká se širokým čelem a mírně klabonosá. Uši jsou špičaté a velmi pohyblivé a svědčí o pozornosti a vnímavosti těchto koní. Oči mají poddajný a inteligentní výraz. Krk je na těžkého koně poměrně dlouhý, působí však harmonicky a je dobře nasazen. Hřebci mají výrazný tukový hřeben. Hluboký hrudník je prostorný a umožňuje dostatečný rozvoj plic, plec je dobře tvarovaná pro chomout. Obvod břicha se pohybuje kolem 180 až 245 cm. Hřbet je krátký, silný a dobře osvalený, nesmí být prosedlaný nebo kapří. Mohutně osvalená bedra jsou dobře vázána se skloněnou zádí.
Shirové jsou oproti clydesdalským koním rannější, rostou rychleji a jsou lymfatičtější. Je to následek bohatší výživy v hříběcím věku. Jsou pomalejší, ale vynikají největší tažnou silou. Končetiny jsou poměrně dlouhé a suché, dobře osvalené, s dlouhými spěnkami a širokými, plochýmií hlezny. Obvod ploché holeně je 28 - 32 cm. Široká kopyta jsou pevná. Rousy mají být hedvábné a jemné. Vyrůstají vpředu až nad karpálními a vzadu nad hlezenními klouby. Jsou ozdobou každého koně a pečlivě se o ně dbá.

Povaha:

Shirové mají živý temperament. Jsou odvážní, ochotní a vytrvalí. Jsou dobrosrdeční a ovladatelní i dětmi.

Shire Horses Society:

Obliba shirů znovu narůstá v řadě světových zemí. Shire Horses Society byla založena roku 1878, aby podporovala stará anglická plemena tažných koní. Roku 1881 byla vydána první plemenná kniha. Poptávka po chladnokrevnících stoupala a mezi válkami čítala populace těchto koní přes milion kusů. Do konce sedmdesátých let byl tento počet zredukován na několik tisíc, ale díky rostoucímu zájmu chovatelů bývá ročně registrováno na 500 koní. Shire Horses Society má řadu úkolů. Především se zabývá registrací koní, licentací hřebců a vydáváním plemenných knih. Vede archiv, publikuje knihy a odborné články, její členové získávají třikrát ročně specializované noviny, přehled závodů, soupis hřebců a podobně. Organizace se také podílela na projektu, který se snažil odhadnout možnost tažných koní po roce 2000. Jeho součástí bylo i školení pracujících s chladnokrevníky. V září roku 1986 byl založen Výbor pro výcvik tažných plemen koní, který tvoří nejzkušenější kočí v zemi. Patronkou British Shire Society je sama královna a princ Filip, vévoda z Edinburgu, byl v roce 1988 jejím prezidentem. Organizace, jejímž sídlem je Peterborough, ležící 78 mil severně od Londýna, se kromě chovu a organizace závodů zabývá také nákupem a prodejem koní. Zaměstnává pro tento účel odborníka, který na požádání zajistí nabídky a adresy vhodných zvířat, jejich předvedení, veterinární kontrolu i dopravu. Hříbě stojí kolem 300 - 800 liber, dospělý kůň 2000 - 5000 liber.

Využití:

Velmi oblíbené jsou různé soutěže, včetně soutěží v orbě nebo v tahu jedno-, dvou- a čtyřspřeží. Kvalifikační závody vrcholí v říjnu ve Wembley, kde je mimo jiné zvolen i kůň roku. Využití shirských koní je mnohem větší, než by se na první pohled zdálo. Práce tažných koní je na kratší vzdálenosti (12 - 15 mil) ekonomičtější než nákladní doprava, a to především v centrech velkých měst. Největšími podporovateli těchto koňských obrů stále zůstávají pivovary, ale roste i zájem u rozvozců pečiva a pořádkové služby. Pomýšlí se také na návrat koní do přístavů, na jejich využití v obchodní síti a turistickém ruchu, o své se hlásí i zemědělci a lesníci. Shirští koně jsou také oblíbenými producenty těžšího typu hunterů, kteří vznikají křížením plnokrevných klisen a shirských hřebců. I když se běžně na shirech nejezdí, v Německu je můžeme spatřit i v drezurních ukázkách.

Tažná síla shirů:

Díky své mimořádné síle je shirský kůň držitelem mnoha rekordů v tahu. Například na výstavě ve Wembley v roce 1924 pár shirů dosáhl v tahu při dynamometrickém měření vyvíjené tažné síly maximální výkon, a to tah 50 tun, což je největší meřitelná zátěž - nejvyšší tažná síla na stupnici dynamometru. Týž pár, zapřažený v tandemu na kluzkém žulovém dláždění utáhl 18,5 tuny, ačkoliv souhra koní nebyla právě příkladná.

Azteca

7. června 2009 v 21:29 plemena koní

Azteca

Úvodem...
Azteca je mexické národní plemeno. Většina koní chovaných v Mexiku jsou potomci španělských koní, anebo importy ze Španělska a Portugalska. Španělští koně byli v Mexiku vždy upřednostňováni a stali se rovněž zakladateli nového plemene Azteca.

Původ a historie:

Chov aztecy začal v roce 1972. Křžili se andaluští koně s americkými quartery. V menší míře se využívalo spojení andaluských hřebců s criollskými klisnami. Brzy poté si někteří z předních chovatelů uvědomili, že je důležité zavést do chovu koní systém, a že celý chovu potřebuje odborný a náročný dohled. Soukromí chovatelé totiž působili naprosto samostatně a množství koní, které vyprodukovali, byli slabí jedinci různých typů. Na tomto základu se nedalo založit nové plemeno.
Několik věcí měli mexičtí chovatelé na zřeteli, když formovali svoje ideální plemeno, které nazvali Azteca. Kůň musel splňovat požadavky mexických kovbojů (tzv. "charro"), kteří potřebovali koně vhodné pro práci s dobytkem. Koně měli následovat tradici koní přivezených španělskými konkvistadory do Mexika, ale měli být unikátní, aby mohli nést název "Mexický národní kůň".
Soukromí rančeři v Mexiku a organizace "Azteca Horse Research Center", vyvinuli dnešní fenotyp díky rozsáhému vědeckému výzkumu. Celkový přístup byl navrhnutý tak, aby byli produkováni koně s vynikajícími fyzickými schopnostmi, pohybovým nadáním, rychlostí, vytrvalostí, sílou, inteligencí a ochotou pracovat s člověkem. První Azteca, hřebec jménem Casarejo, se narodil roku 1972 v Mexiku u jezera Texcoco na "Centro de Reproduccion Caballar Domecq". Byl výsledkem spojení španělského hřebce Ocultado a klisny plemene quarter Americana. Od té doby se plemeno rozvíjelo díky pečlivě kontrolovanému chovu, přísnému inspekčnímu systémemu a nepřetržitým vědeckým výzkumům. Úmysl produkce tohoto plemene je kombinovat kvality andaluského koně a quartera, který byl také založen na španělské krvi.
V listopadu roku 1992 vznikla v Mexiku mezinárodní asociace plemene Azteca (International Azteca Horse Association). Ve stejné době vznikly přidružené regionální organizace v Kanadě (AzHAC) a v USA (AzHAUS). Světový registr aztéckých koní je udržován asociací "Asociacion Mexicana de Criadores de Cavallos de Raza Azteca" (The Azteca Horse Association of Mexico). Toto je jediná organizace na světě schválená mexickou vládou, která může oficiálně registrovat koně tohoto plemene. V současné době je registrovaných asi 1000 koní.

Popis a charakteristika:

Azteca vznikl křížením andaluských koní, criollů a quarterů a nesmí mít více než 3/4 krve některého z těchto zakládajících plemen. Azteca je atraktivní teplokrevné plemeno, které se vyskytuje ve všech plných barvách. Hlava je štíhlá, elegantní s rovným nebo mírně klabonosým profilem, výmluvnýma a inteligentníma očima a špičatýma ušima. Krk je dobře osvalený a jemně klenutý. Kohoutek je vysoký, záď kratší a šikmá. Hrudník je hluboký a široký a plec dlouhá a správně sešikmená. Nohy jsou dobře osvalené a kopyta tvrdá a dobře tvarovaná. Hříva a ohon jsou dlouhé. Hřebci měří v rozmení od 152 do 165 cm, klisny 150 - 162 cm.

Povaha:

Azteca je všestranně nadané plemeno. Vyniká v činnostech které vyžadují inteligenci, odvahu, hbitost, bystrost, sílu, eleganci a styl.

Využití:

Azteca se využívá v klasickém ježdění (vyniká v drezuře), westernovém sportu, pólu a je vynikající jako rekreační kůň.